Thursday, March 29, 2018

Bez sportu nemůžu být


Abych to vzala trochu od začátku. Od malička jsem ráda sportovala. Bavily mě cviky na nářadí jako byla trampolína, přeskok přes kozu, houpání na kruzích apod. Tenkrát jsem chodila do "Sokola", tělovýchovného spolku :). Co bylo ale od dětství moje noční můra, bylo běhání. Povinné splnění disciplíny běhu na jeden kilometr jsem ve škole zvládla na pokraji kolapsu. Běh jsem si tam hodně znechutila. Odpor k běhu nakonec trval až donedávna, ale k tomu se dostanu postupně ....

Sport mě provází celý život. V dětství to byly zmíněné cviky v tělocvičně na nářadí. Pokračovalo to láskou k akrobatickému rokenrolu, kde jsme se potkali s Martinem (manželem) a pár let spolu závodně tancovali. I když jsem si z tohoto sportu odnesla pár úrazů, jako přetrhané vazy v koleni a zlomený nos, chodila jsem potom alespoň na lekce aerobního cvičení při hudbě.

Po třicítce jsem zjistila, že mě to táhne do nebe. S padákem na zádech přímo mezi obláčky a letět volným pádem dolů. Kéž by ta cesta vzduchem a nikdy neskončila! Na padáku jsem si výskala radostí a prohlížela si krajinu. To bylo mé další šťastné období - na letišti v Příbrami. Hukot letadel jsem dovedla poslouchat celý den. Nejraději bych se tam odstěhovala. Doma jsem v pátek večer navařila, uklidila, abych se v sobotu ráno mohla vypravit na letiště. Na třetí seskok kurzu AFF jsem přijela na letiště a dozvěděla se od svého instruktora, že budu ten den skákat z vrtulníku. Byl to neskutečný pocit odběhnout od utírání prachu přímo na seskok z rampy vrtulníku.

Nedávno na mě vypadla z albumu tato fotka. Saltem vzad z letadla :). Tehdy za mou zrovna skákala naše Lucka v tandemu :).


Při stoupání do čtyřkilometrové výšky v letadle slyšíte od skalních parašutistů vtípky, jako např. "tady bych chtěl mít chatu".  Říkala jsem si, jee to bych taky chtěla, bydlet přímo na těch nádherných obláčcích, které vidíme z dopravních letadel, když jedeme na dovolenou. Zážitky z volného pádu mě nabíjely na dlouhou dobu a všechny pozemské starosti se z výšky 4 km zdály nicotné. Postupem času jsem byla součástí čtyřčlenné formace a tam jsem poznala jedny z nejlepších kamarádů. Nikdy tě nenechají ve vzduchu ve štychu. Tvořili jsme na nebi obrazce jako tým. Lítali jsme v jedné rovině. Je to nepochopitelné, ale i váhový rozdíl členů týmu se dá technikou letu a zátěžovým pásem srovnat. "Oči jsou lana" ... to jsou pokyny, které si dodnes pamatuji. Nakonec jsem ale parašutismu musela nechat, protože jsem si přestala věřit, že zvládnu vyřešit případnou větší závadu na padáku. Není to jednoduchý sport na psychiku. Mé potíže s kolenem poničeným z rokenrolu zahrály také roli při přistáních a jednou jsem to nezvládla. Nezlomila jsem si nohu, ale rovnou obratel. Ležela jsem asi 2 měsíce na zádech bez polštáře :), aby kosti dobře srostly. Měla jsem to štěstí, že se mi zlomenina zahojila bez následků. Rozhodla jsem se to brát jako znamení, že příště by to mohlo dopadnout hůř a přestala jsem skákat.

Svoje sporty od té doby přizpůsobuji zdravotnímu stavu. Bolavé koleno mi pomáhá posílit kolo. V létě vyrážíme s Martinem na kolo do přírody a v zimě jsem začala chodit na spinning a užívám si adrenalin jízdou na kole při hudbě. Položit se do řídítek a šlapat do pedálů v rytmu hudby. "Je to tanec na kole", říkala naše lektorka spinningu.

Už nějaký pátek chodím na mé oblíbené flamenco. Chodíme tam parta dívek a žen ve věku 18 - 65 let. Baví nás dupat do hudby okovanými podpadky, hrajeme si k tomu na kastaněty a pohodově spolu trávíme 2 hodiny týdně. Španělské tanečnice z nás nikdy nebudou, ale i tak nás to hodně baví.


A pomalu se dostávám k běhání.
Začala jsem si všímat lidí na ulicích a v parcích, jak si běhají pro radost, když mají zrovna volnou chvilku. Nazují tenisky a běží! Nic moc k tomu nepotřebují!  Začala jsem nad tím přemýšlet, protože volného času docházet někam na lekce cvičení bylo míň a míň.
Tenkrát mi pomohla dcera Lucie, která mně nabídla, že se můžu jít proběhnout s ní. Věděla z vlastní zkušenosti, jaké to ze začátku je, tak mě hlavně nechtěla odradit. Znamenalo to, že jsme běžely tzv. indiánským během: chvíli běh, chvíli chůze....
Zalíbilo se mi to, měla jsem ze sebe radost, že jsem zvládla asi 3 km. Jako bonus bylo to, že jsme si stihly ještě popovídat a zároveň se i hezky provětrat.
Začaly jsme spolu chodit častěji, nejen s Luci, ale i s dědou. Náš děda běhal už asi 30 let a byl pro mě skvělým vzorem, v té době mu bylo 70 let,  také jsme si cestou povídali a tím udržovali dobrou tepovku. Vždy jsme se večer domluvili, že ráno jdeme běhat a pak to už bylo jasné, žádné výmluvy, rovnou z pyžama skočit do legín a jít běhat :)  Pořídila jsem si boty, ve kterých se mi zdálo, že běhám jako v peřinkách :) Koupila jsem si pár knih a zakousla jsem se do toho a po pár měsících běhání cca 6-7 km jsem si řekla, že zkusím běžet dál.....Zkusila jsem běžet 10 km a zjistila jsem, že se mi nakonec po těch mých běžných 6 km běží líp, že si nohy zvykly na tempo a líp se mi dýchá, než na prvních kilometrech.
Zjistila jsem, že jsem spíš vytrvalec, že umím rozložit síly, než vše vydat do rychlého sprintu.


Potom přišly myšlenky na to, zkusit to zase o kousek dál....(myslela jsem už na půlmaraton). Jednoho zimního dne jsem časně z rána vyběhla s lahvičkou vody, že zkusím pro zajímavost běžet tak daleko, kam to půjde. Tenkrát jsem uběhla, ke konci spíš odšmajdala 19 km. Zkolaboval mi telefon, moje aplikace přestala počítat km,vybila se baterka a ani já už neměla další sílu. Řekla jsem si stop, jdu domů, to stačí. Pro začátek je to dobrý, budu trénovat na půlmaraton, který měl být asi za 3 měsíce. Naplánovala jsem si tréninky a postupně jsem vše lépe zvládala.

Svůj první pražský půlmaraton jsem zaběhla asi o 20 minut rychleji, než jsem čekala. Dav závodníků vás táhne a ani vám to nepřijde, že oproti běžnému tréninku letíte....Jen ta moje aplikace mi hlásila, že běžím 5:30 místo 6:30 za km. Myslela jsem, že špatně slyším a každý kilometr jsem to znovu poslouchala. Pak se mi tempo dostalo kolem 6 minut na kilometr, i tak to byl pro mě velký úspěch. Cestou jsem si vždy někoho vybrala, kdo běžel trochu rychleji, než já a držela se ho. Takto jsem to dělala celý závod, vnímala jsem neskutečnou atmosféru v ulicích, tleskala si s lidma do dlaní, pobrukovala jsem si hudbu ze sluchátek, ale i z živé hudby na trati. Endorfíny lítaly na všechny strany. V ruce jsem žmoulala pytlík s hroznovým cukrem, který mě postaví na nohy ve chvíli, kdy je daleko do občerstvovací stanice a já cítím sucho v ústech. Nedělají mi dobře energetické gely. (To je dobré si předem vyzkoušet na tréninku.)
Cestou jsem nemohla uvěřit, že se mi docela dobře běží. Martin s dědou (mým trenérem) stáli na třináctém kilometru. Když jsem je viděla, snažila jsem se odlehčit krok a dělat jakoby nic,....pohoda. Letmá pusa od Martina mě nabila a já zase utíkala dál. Na 19 kilometru jsem si našla šikovnou holku, která lehce běžela do finishe. Zkusila jsem se jí držet, pomohlo to, cítila jsem ještě sílu a zaběhla tenkrát svůj životní rekord (čas 2:14). Je to neuvěřitelná euforie, když doběhnete, potvrdilo se mi z mobilu, že moje aplikace mi  hlásila správné časy. Davy závodníků společně prožívají štěstí v cíli, že to zvládli a slzičky štěstí záplavou endorfínů vytrysknou snad každému.

Tak to pokračovalo dál, půlmaraton za půlmaratonem. Objížděli jsme závody. Martin se ke mě přidal a začal běhat taky. Podporovali jsme se navzájem. Dlouho jsme zvládali běhat vedle sebe, potom se Martin začal hodně zlepšovat, rozdělili jsme se, aby na mě nemusel čekat. Martin běhá dál a čeká ho teď pražský půlmaraton. Já půjdu zažít tu atmosféru pouze jako divák. Minulý rok jsem přestala běhat dálkové tratě opět kvůli zdravotním problémům.

S dědou, jezdil často s námi jako podpora na trati.

Na čas jsem dálkových tratí nechala, ale letos bych chtěla zase trochu oprášit tenisky a zkusit běhat závody na 10 km.

A jak to máte s během vy? Baví vás běhat, nebo jste propadli jinému sportu?

Chtěli byste více takových článků?



Share:

8 comments

  1. Skvělý článek, pro mě plný motivace (chystám se také začít běhat) a mov za něj děkuji! Určitě si ráda přečtu i další!

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuji moc :) ať se ať ti to dobře běhá!

      Delete
  2. Veľmi krásny článok, navyše sa mi páči, aké máte vzťahy v rodine. :-)

    ReplyDelete
  3. Hezký článek, hlavně popsání toho vývoje od dětství je super. Já bez sportu taky nemůžu být, ale zase jsem spíše pouze na ježdění na horském kole, takže to tak nestřídám. Je pravda, že jsem si říkala, že bych mohla zkusit i něco nového.

    ReplyDelete
  4. Taky si nedovedu představit, že bych se nehýbal. Já teda moc neposiluji, ani neběhám. Spíš jsem ten člověk, co vezme batoh a vyrazí na tři dny do přírody, kde chodím po horách, lezu po skalách a tak. :) Ale tak je to taky pohyb, který mě baví. Většinou s sebou beru ještě foťák, takže si přinesu domů super snímky, které mi leckdo závidí. :)

    ReplyDelete
  5. Já myslím, že bez sportu nemůže být vlastně nikdo. Já osobně rád jezdím na kole a nedávno jsem využil i výprodej skladových ležáků, abych doplnil vybavení. :) Za mě super věc, protože na rozdíl od běhu je kolo prostředek, se kterým se někam dostanu a něco vyzkouším. Rád takhle objíždím různé gastro záležitosti a různá bistra. :)

    ReplyDelete
  6. Pro mě je sportování taky součástí života. Chodím hodně běhat, plavat a jezdím na kole. Letos v zimě jsem si taky hodně oblíbila cvičení na trampolíně . Nevěřila bych, jaká je to fuška :-D . Je to asi nejnáročnější z toho všeho, co dělám :-) .

    ReplyDelete

© Moje barevná kuchyně | All rights reserved.
Blogger Template Developed by pipdig